Akad. soch. Magdalena Jetelová (http://www.jetelova.de) měla tehdy ateliér v údolí Tiché Šárky, jednoduchý, přízemní, bílý domek, kam jsem asi rok a půl docházela modelovat portréty a studovat anatomii v rámci příprav k přijetí na VŠUP.

První lekce jsem absolvovala s Magdalenou, během kterých mi věnovala svůj čas a odkrývala přede mnou netušené možnosti pohledů na hmotu, její rozkládání a zase skládání, co je podstatné a co není, vyprávěla mi o sochařích jako Mario Marini, Henry Moore a dalších, o nichž jsem díky režimu neměla ani tušení. Setkání s ní mě velmi ovlivnilo, ale bylo mi v té době 17let, a tak se naše osobnosti tak trochu minuly. Byla velmi přísná a náročná a šla už tehdy za svým cílem svobodné tvorby napříč hmotami a hranicemi.

Nicméně následující zhruba rok a půl byvši vyzbrojena vydatnou svačinou, jsem v průběhu sobotního rána vyrážela z Podolí do Tiché Šárky modelovat hlavy kamarádů, příbuzných a každého, koho se mi podařilo k sezení přesvědčit. Magdalena měla již v té době celou rodinu (rodiče a sourozenci odešli již v roce 1968) v Německu, zůstala zde kvůli své rodině. Podmínky k tvorbě měla velmi složité, těžce se prosazovala, problémy s režimem už měla jen kvůli své rodině žijící v zahraničí. Když vystavovala svou obří židli na legendární výstavě Malostranské dvorky, mimo oficiální umění, bylo to ještě horší.

V osmdesátých letech uskutečnila ještě několik projektů jen pro skupinu přátel – například ten s názvem Realizace v Šárce, což byly červené dýmovnice v malých hořících stavbičkách, z jejichž kouře se dala vyčíst mapa Československa. Už v té době se vážně zabývala myšlenkou odejít z republiky, to později (1985) udělala a její práce jí získaly ve světě proslulost.