II. Přemýšlíme-li o Evropě, o tom, co Evropa je a co pro nás znamená, objevujeme nesamozřejmost společného prostoru Evropy, objevujeme její rozporné stránky. Zjišťujeme, že Evropě jako tématu našeho přemýšlení je vlastní jakási unikavost. Uvědomujeme si, že ani nevíme, jak před námi může stát Evropa jako fenomén. Vždyť, jsme-li součástí její tradice, jejího duchovního prostoru, tvoří Evropa rámec veškerému našemu pohledu na svět. Abychom tedy mohli říci, co Evropa je, chybí nám, coby Evropanům, na jedné straně odstup od ní (máme-li vůbec tuto možnost), a na druhé straně cítíme, že odstup by znamenal ztrátu porozumění pro jemné předivo vztahů, z nichž se Evropa skládá a neustále vyrůstá.

Můžeme však říci, co Evropa obecně, i v této dějinné chvíli pro nás znamená. Samozřejmě nikdy nelze zcela opustit otázku, co Evropa je, co je pro ni podstatné a co tvoří její základ. Snažíme-li se však podstatu a specifičnost kulturního fenoménu Evropy určit, říkáme-li např. že je tvořen antikou, křesťanstvím, židovským myšlením a ještě mnohými vlivy navíc, vždy při podrobnějším pohledu zjišťujeme, že se noříme do spleti kultur a názorových tendencí, často protichůdných a vzájemně se potírajících, jež navíc všechny chtějí, aby na ně bylo navazováno. Evropu krom toho formuje i setkávání s neevropskými pohledy na svět, v nichž je Evropa zpochybňována, a který Evropa sama zpochybňuje. Důležité však je, aby nás zjištění, že nelze najít nějaký pevný základ, nevedlo k názorové libovůli či k úmyslné tvorbě myšlenkových konstrukcí, ale k obrácení pozornosti na nás samotné, na náš vztah k této mnohoznačnosti, jen díky nám totiž ona nesjednocená spleť tvoří jeden svět, svět Evropy. Evropa tedy není jen světadíl, ale svět sám ve smyslu určitého způsobu prožívání. Tento existenciální pojem světa, chápající svět jako způsob rozumění bytí a věcem a zasazující svět do subjektu je ovšem nutno brát jako metaforu, přesněji řečeno, jde o Evropu jako o určité prožívání světa.

Historie Evropy jako určitého způsobu prožívání je především kulturní historií. Protože si tuto historii přivlastňujeme a prožíváme ji osobně, jedná se o historii stále živou, což znamená historii obohacující, ale zároveň i ohrožující. Nikdy si totiž nemůžeme být jisti, že znovu neožijí problémy zdánlivě již vyřešené či dokonce zapomenuté. Racionálně vzato lze sice ze spleti různých kultur a jejich historie vybrat vždy to, co považujeme za pozitivní a pro nás určující, přesto (nebo právě díky tomu) však mezi stopami této ideální historie vždy zůstávají oblasti nejasné a ohrožující. Nejrůznější excesy tak nejsou evropské tradici něčím vnějším, čímsi barbarským, ale něčím hluboce vlastním. Nejsou dokonce ani pouze přechodným, historickým omylem, jenž je, podobně jako biologická fáze, bez možnosti opakování. V tomto smyslu je, díky přítomné nejistotě, Evropa neustále v krizi. Nejedná se však o krizi jako symptom nějakého přechodně destruktivního procesu (jímž je např. hospodářská krize či krize v průběhu nemoci), ale spíše o permanentní střet různých možností, díky kterému se neustále otevírá prostor pro historické dění. Proto se musíme stále soustřeďovat na to, co je podstatné, na čem závisí náš další osud a to nejen ve smyslu pouhého zachování života, ale musíme hledat i to, co našemu osudu dává smysl. Krize tak dodává dynamiku nejednotné evropské tradici a nutí nás klást si závažné otázky.

Zjišťujeme, že podstatu Evropy nelze ztotožnit s nějakou společnou kulturní tradicí nebo se souvislostí různých tradic, ale že je nutno hledat ji v nás samotných, že souvisí s naším rozhodnutím vyznat se ve světě, v různých kulturních tradicích i v sobě samém. Evropa, tak jak jí rozumíme, je tedy vždy v nějakém smyslu subjektivní. Nikdy se však nejedná o pouhou osobní libovůli: subjektivní stránka Evropy je spíše odkazem na fakt, že právě Evropa je místem, kde vzniká svobodný subjekt. V Evropě člověk vychází z předem danných mezí, otevírá se světu a sám se snaží nahlédnout do struktur přírody či společnosti. Opuštění danného a v jistém smyslu bezpečného rámce je nutnou podmínkou pro vznik svobodného subjektu. Svobodný subjekt vnitřně tvořící podstatu Evropy je ovšem zodpovědný i za její problémy. Odstup od dosavadních jistot je aktem reflexe, rozhovorem se sebou samým. Z toho však plyne velká odpovědnost a riziko, neboť tento dialog slouží pouze konstituci subjektu. Reflexe nemá jiný předem stanovený cíl než zkoumání daných jistot. Nelze tedy zaručit, že dřívější jistoty nebudou zničeny: tak došlo k rozbití světa mýtu, v němž existovaly odpovědi na všechny důležité životní otázky či ke ztrátě víry jako srozumitelné životní osy.

Reflexe navíc nemá možnost nějaké vnější korekce, nedokáže určit, jak dalece sahají hranice její vlastní jistoty ani odlišit, nakolik je smíšena s nahodilým a nerozumným míněním. Z tohoto důvodu je snaha konstituovat subjekt a nahlédnout do struktury věcí a dění odvážným činem. Aktem, jenž vede ke svobodě, ale nutí člověka přijmout i porážku a bloudění (život v krizi). To vše ukazuje nesamozřejmost činu, jenž konstituoval Evropu: svět, jenž se stal výtvorem i úkolem svobodných lidí.

Kamil Nábělek